Pražský hrad ve stoletích

Přijměte pozvání do příběhů Pražského hradu napříč stoletími.

Začneme od zajímavého 19. století, kdy tato historie není tak dávná, přesto je nesmírně zajímavá. Věříme, že když zavítáte na sídlo našich pánů, na Pražský hrad, budete jej vnímat jinak. Bude vám bližší a známější.

Osudy postav, se kterými se na našich toulkách seznámíte, jsou více či méně známé. Přesto byly vybrány pro jejich zajímavost a mnohdy podobnost s dobou dnešní.

Představujeme sedmnáctou osobnost:

Karel Vladislav Zap (Karl Franz Zapp) (1812 – 1871)

Český vlastenec, středoškolský profesor, muzejník, spisovatel, překladatel z ruštiny a polštiny, politik, člen Královské české společnosti nauk, Učené společnosti krakovské, Carské Ruské archeologické společnosti, Archeologického musea ve Vilně, Moskevské Archeologické společnosti, předseda uměleckého odboru Jednoty pro dostavění Chrámu sv. Víta na Hradě pražském.

Narodil se v pražské německé rodině jako Karl Zapp, absolvoval novoměstské piaristické gymnázium, poté na Karlo-Ferdinandově universitě studoval práva (nedokončil), jazyky a dějepis. Zájem o dějiny ho přivedl do českých studentských kruhů, přátelil se s J. Jungmannam, bratry Preslovými, V. Hankou, F.L. Čelakovským, F. Palackým. Naučil se česky a stal se z něj český vlastenec se vším všudy, včetně vlastní česky psané literární tvorby (psal místopisné a historické články pro časopisy Kwěty a Swětozor). Pracoval v účetní kanceláři, roku 1836 byl přemístěn do Lvova, kde se za osmiletého pobytu věnoval polské a ruské literatuře a dějinám. V pražských časopisech Kwěty, Wlastimil, Česká wčela pak uveřejňoval místopisné a národopisné črty z Haliče, překlady ruské a polské literatury (ve Lvově se i oženil; manželka Honorata z Wiśniowských). Po zpětném přeložení do Prahy se od roku 1845 vrátil k zeměpisným, archeologickým a historickým studiím z Čech (v roce1848 vyšel jeho obsáhlý historický Průwodce po Praze, 1846-1847 redigoval obrázkový časopis Pautník, propagující slovanskou vzájemnost). Aktivně se zapojil do sporu o český pravopis (zda používat starší formy s „w“ a „au“, či je nahradit moderními „v“ a „ou“). Zap patřil (spolu s F. Palackým, P.J. Šafaříkem, K.H. Borovským) k tradicionalistům, kteří prohráli s novátory (V. Hanka, K.B. Štorch, J.J. Malý a J. Franta Šumavský) a následovala dohoda o užívání moderního českého pravopisu. Když byla čeština roku 1849 zavedena do školství (do té doby se učilo německy), opustil Zap místo v účtárně a stal se suplujícím učitelem češtiny na novoměstském gymnáziu a roku 1860 učitelem dějepisu a zeměpisu na české reálce. Je autorem českých středoškolských učebnic (Zeměpis Čech, Moravy a Slezska a Základy všeobecného zeměpisu v roce 1849) i odborných archeologických statí (roku 1854 založil a do roku 1868 řídil časopis Památky archeologické a místopisné; uveřejnil zde své příspěvky Zachování starožitných památek, především stavitelských (1854), Týnský farní chrám v Praze (1854), Pražský hlavní chrám sv. Víta, jeho nynější stav

a potřeba, aby se již ruka lidská přiložila k jeho dostavění (1858), Chrám sv. Jiří (1862); Svatováclavská kaple a korunní komora na hradě Pražském (1869), Kaple sv. Kříže a sv. Kateřiny na Karlštejně (1858), Biskupský hlavní chrám sv. Ducha v Hradci Králové (1859), Hlavní chrám sv. Bartoloměje v Kolíně (1860), Děkanský chrám v Táboře (1863) aj.

Od roku 1859 členem a pak i starostou uměleckého odboru Jednoty pro dostavění Chrámu sv. Víta na Hradě pražském. Pražskému hradu věnoval díla: Popsání králowského hlawního města Prahy, Praha 1835; Der Prager Hradschin, Prag 1847; Popsání královského hradu, chrámu sv. Víta a všech ostatních pamětihodností na Hradčanech v Praze, Praha 1848; Historické a umělecké památky pražské, Praha 1864; Praha. Popsání hlavního města království Českého, obsahující jeho dějiny, místopis, umělecké a archeologické památky a statistiku, Praha 1868; Popis královského hradu, hlavního chrámu u sv. Víta a všech jiných kostelův a světských stavení na Hradčanech v Praze, Praha 1868.

Představujeme šestnáctou osobnost:

Kašpar Maria hrabě Sternberg (1761 – 1838)

Český šlechtic, paleontolog, zakladatel a první prezident Společnosti vlasteneckého musea v Čechách, tedy Národního muzea.

Pocházel z rodu staré české panské šlechty, v sedmi letech uměl česky (naučil se od domácího služebnictva), číst a psát německy (naučil se od domácího učitele), francouzsky (naučil se od svých vzdělaných rodičů) a latinská slovíčka (naučil se od hofmistra svých starších bratrů). Vystudoval filosofii na pražské univerzitě a teologii v Římě. Od 1782 žil v Řezně, od roku 1785 kanovníkem řezenské kapituly, od 1788 též kanovníkem ve Freisingu. Účastnil se schůzí řezenské Botanické společnosti a přispíval do Botanisches Taschenbuch, v roce 1800 se stal jejím řádným členem. Roku 1805 složil církevní funkce a přijal místo ředitele vědeckých ústavů v Řezně, založil botanickou zahradu. Od roku 1810 žil v Čechách na rodovém panství v Březině. Podnikal v těžbě kamenného uhlí a železářské výrobě a všímal si při tom nálezů zkamenělých rostlin v uhelných dolech. Odborně publikoval, vydal šestisvazkový popis pravěké květeny s názvem Pokus o zeměpisně-botanické popsání pravěkého rostlinstva – Pojednání o rostlinopisu v Čechách (vyšlo německy i česky). Finančně a organizačně podporoval rozvoj vědy a umění v Čechách, roku 1818 hlavním zakladatelem Společnosti pro založení Českého vlasteneckého musea (muzeu odkázal svou knihovnu a paleontologickou sbírku). Od 1826 prezidentem Vlastenecké hospodářské společnosti, členem dalších evropských učených společností, řadu let se přátelil a dopisoval s německým básníkem J. W. Goethem: „Ale když nás v pozdním stáří s vzácným mužem osud sved, ó jak nádherný je svět.“ (J.W.Goethe o Sternbergovi).

Představujeme patnáctou osobnost:

Bedřich Josef kardinál kníže Schwarzenberg (1809 – 1885)

Jeho Eminence kardinál a kníže arcibiskup Pražský, Bedřich kníže Schwarzenberg; Seine Eminenz Cardinal und Fürst-Erzbischof von Prag Friedrich, Fürst zu Schwarzenberg

Arcibiskup pražský, průkopník alpského horolezectví, český vlastenec a výrazná postava politického života v Čechách. Nositel Velkokříže a čestným bailli Řádu Maltézských rytířů; Velkokříže vévodského Sasko-ernestinského Domácího řádu; Velkokříže uherského Královského řádu sv. Štěpána; Velkokříže toskánského Řádu sv. Josefa.

Jako nejmladšího syna 6. knížete z české linie Schwarzenbergů (bavorský zakladatel rodu Erkinger bojoval svého času ve službách císaře Zikmunda v Čechách proti husitům; českou rodovou větev založil Jan Adolf; 1654 český inkolát, od 1670 dědičný knížecí titul) ho čekala církevní dráha. Nejprve studoval filozofii a jeden rok práva ve Vídni a poté teologii (tři roky v Salzburgu a jeden rok ve Vídni). Roku 1835 se stal salcburským arcibiskupem, roku 1842 jmenován kardinálem, od roku 1850 (na žádost pražské kapituly) pražským arcibiskupem. Roku 1859 zakládající člen Jednoty pro dostavění Chrámu sv. Víta na Hradě pražském. V roce 1861 založil Dědictví sv. Prokopa na podporu českých vědeckých spisů. V roce 1873 (900. výročí založení pražského biskupství) uspořádal slavnosti, při nichž dne 30. března vysvětil starou restaurovanou část katedrály a dne 1. října téhož roku posvětil základní kámen v pilíři na jihovýchodní straně příčné lodě ke stavbě nové části katedrály sv. Víta.

Pohřben v Staré arcibiskupské kapli katedrály sv. Víta. V ochozu před kaplí stojí od roku 1895 jeho bronzová socha v nadživotní velikosti (klečící při modlitbě) od českého sochaře Josefa Václava Myslbeka (1848-1922), kterou na své náklady zhotovit pražský arcibiskup František kardinál hrabě Schönborn.

Představujeme čtrnáctou osobnost:

Korunní princ Rudolf (1858 –1889)

Habsburský arcivévoda a následník rakousko-uherského trůnu, syn císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty.

Hned po narození jej šťastný otec jmenoval majitelem a čestným plukovníkem 19. pěšího pluku a nositelem Řádu zlatého rouna v naději, že ze syna vyroste skvělý voják. Když ve dvou letech přijal korunní princ v Hofburgu delegaci svého pluku, a jeho kapitán mu řekl, že velitelé jezdí na koni, malý Rudolf nezaváhal a předjel na svém dřevěném koni. V šesti letech Rudolf vstoupil do života mužů (podle tehdejších zvyků vysoké šlechty se o děti do věku šesti/sedmi, výjimečně až devíti let staraly jen ženy a chlapci nosili dívčí šaty) a dostal vlastní dvůr s nejvyšším hofmistrem/ vychovatelem, drsným generálmajorem hrabětem Gondrecourtem, jehož neomalený vojenský dril poznamenal Rudolfa na celý život. Poté, co Rudolf směl, po opakovaném naléhání své matky Alžběty na císaře, ukončit přísnou vojenskou (dle otce jedinou přiměřenou) výchovu, věnoval se přírodním vědám, které jej ze školní výchovy, vedle historie a politiky, zajímaly nejvíce. Především pak ornitologii. Jako dvanáctiletý sepsal pojednání o lovu orlů, v patnácti letech se osobně seznámil s pověstným německým přírodovědcem (ornitologem) Alfredem Brehmem. U svých učitelů si osvojil liberální názory na politické a sociální dění a uveřejňoval anonymně články, v nichž ostře kritizoval otcovu politiku. Rudolfovým vzorem úspěšného státu byla totiž Francouzská republika, osobním příkladem se snažil v tehdejší rakouské společnosti uvolňovat napětí mezi židy a křesťany a rozdílnými sociálními vrstvami. V roce 1878 Rudolf přijel do Prahy, kde narukoval jako c. k. plukovník k pěšímu pluku č. 36 (o rok později se stal velitelem 36. pluku, roku 1880 generálmajorem a roku 1881 velitelem 18. pěší brigády v Praze). Bydlel v apartmánech Nového paláce na Pražském hradě, kde ho nejčastěji navštěvoval německý přírodovědec Alfred Brehm. K životnímu způsobu prince Rudolfa patřily též milostné aféry. Jeho ideálem krásy byly malé, jemné, tmavovlasé ženy (jako jeho maminka). Do města se vydával z Pražského hradu inkognito v civilních šatech, v doprovodu svého komorníka (nicméně aniž by o tom věděl diskrétně sledován pražskou policií a občas i zahraničními, tj. německými agenty). Stalo se, že se zamiloval do pražské židovské dívky Sáry, se kterou se pak příliš často scházíval. Po instrukcích z Vídně se její rodina musela z Prahy dobrovolně vystěhovat, a Sarah brzy zemřela. Lidovému podání tato příhoda neunikla a vznikla romantická legenda Rudolfovy pražské lásky

(„Když se Rudolf zamiloval do jedné chudé židovky, její rodiče ji poslali na venkov, aby na Rudolfa zapomněla. Dívka tam však zemřela na nervovou horečku, přičemž blouznila jen o korunním princi. I když byla pochována v Praze, Rudolf se nemohl jejího pohřbu zúčastnit, a tak poté noc co noc navštěvoval její hrob a trávil tam hodiny v žalu a nářku, až jej jednou přistihli hřbitovní hlídači – jaké bylo jejich překvapení, když ho poznali.“). Na otcovo císařské přání se v roce 1881 Rudolf oženil s belgickou princeznou Stefanií (na námluvy do Bruselu si ostentativně přivezl i svou tehdejší milenku). Přestože Stefaniin vzhled rozhodně neodpovídal jeho vkusu a neokouzlila ani vídeňský dvůr (zvláště maminku ne), Rudolf se v prvních letech manželství snažil a v roce 1883 Stefanie otěhotněla. Očekávaný syn a budoucí dědic trůnu měl dostat jméno Wenzl (tedy Václav), Rudolf byl miláčkem (a tehdy i jedinou nadějí) českých vlastenců. Narodila se ovšem dívka (a tak po babičce Alžběta). Od jara 1886 trpěl Rudolf již nevyléčitelným stadiem kapavky a zotavoval se na svém ostrově Lokrum u Dubrovníku. Po návratu do Vídně začala jeho poslední (a proto největší) milostná aféra-skandál s Mizzi Caspar. Od roku 1887 bral pravidelně morfium, hubl, rychle zestárl a roku 1888 uvažoval o společné sebevraždě (Mizzi o ní ale neuvažovala). Nakonec spáchal sebevraždu se sedmnáctiletou baronesou Mary von Vetsera (s jejíž matkou Helenou měl poměr o deset let dříve), po šesté hodině ráno 30. ledna 1889 v zámečku Mayerling.

Po korunním princi Rudolfovi se jmenují v Čechách budova filharmonie v Praze (Rudolfinum) a léčivý pramen v Mariánských Lázních (Rudolfův pramen), v Rakousku ve Vídni náměstí (Rudolfsplatz) a dvě nemocnice (Rudolfstiftung a Rudolfinerhaus) a ve Štýrsku odrůda jablek (Kronprinz Rudolf, „Kronprinzer“), v Rusku nejsevernější evropský ostrov v Barentsově moři (Ostrov Rudoľfa) a v Keni jezero (Lake Rudolf, od roku 1975 Lake Turkana).

Představujeme třináctou osobnost:

Václav Michal Pešina rytíř z Čechorodu (Wácslaw Pessina), (1782 – 1859)

Římskokatolický kněz, novinář a vydavatel českých knih, rytířský titul a přídomek z Čechorodu od roku 1857, čestný občan města Polné (od 1852), iniciátor dostavby katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě.

Narodil se v Hradci Králové, vystudoval zde gymnázium, filozofii a bohosloví. Od roku 1807, kdy přijal kněžské svěcení, kaplanem v Polné a administrátorem polenského děkanství, od 1814 farářem v Krucemburku, od roku 1819 farářem v Blučině u Brna a dozorcem škol hustopečského farního okresu. Inicioval zakládání českých knihoven, byl členem vzdělávacích a dobročinných spolků, stýkal se s českými vlastenci. Roku 1832 jmenován kanovníkem a českým kazatelem v chrámu sv. Víta v Praze. V letech 1832 až 1847 redaktorem Časopisu katolického duchovenstva, v letech 1835 až 1857 správcem Dědictví svatojanského (spolku pro vydávání českých knih). Spoluzakladatelem Matice české, psal do časopisů Čechoslaw, Kwěty, Rozličnosti pražských nowin. Napsal nebo sestavil přes třicet vzdělávacích a náboženských spisů a zpěvníků (mimo jiné Kapitola hlavního chrámu sv. Víta za času sv. Jana Nepomuckého, 1840; Popsání hlavního chrámu sv. Víta, 1854). Na prvním setkání pozvaných zájemců o členství v Jednotě pro dostavění chrámu sv. Víta, které se konalo na Staroměstské radnici 28. března 1859, vystoupil Pešina s plamenným projevem (varoval přítomné, aby později nelitovali své dnešní nečinnosti, protože jedinečná památka podléhá zkáze) a navrhl vyhlásit národní sbírku (podle svého výpočtu odhadoval, že by na dostavbu stačilo 10 zlatých od každé obce po dobu 15 až 20 let). Následného shromáždění Jednoty, ohlášeného na 22. května, se již Pešina nedožil – zemřel na mrtvici v noci z 6. na 7. května 1859.

Představujeme dvanáctou osobnost:

Josef Navrátil (Joseph Nawratil), (1798 – 1865)

Český malíř krajinář a dekoratér.

Narodil se v městečku Slaný, ale od svých tří roků žil v Praze. U otce se vyučil malířem pokojů a poté čtyři roky studoval kresbu a krajinomalbu na pražské výtvarné akademii u profesora Josefa Berglera. Po studijním vandru otevřel s bratrem v Praze úspěšnou malířskou dekoratérskou firmu. Od roku 1832 podnikal časté studijní cesty do hor, především do Švýcarska (ale i do Německa a Francie, v Čechách putoval po Šumavě a Krkonoších). Velmi si oblíbil alpské scenerie (vodopády, hory, ledovce, horská jezera, horské štíty, horská obydlí). K jeho nejznámějším interiérovým malířským zakázkám patřila výzdoba zámku Liběchov, kde od roku 1838 v sale terreně postupně namaloval pro velkostatkáře a pozoruhodného vlastence a kulturního mecenáše Antonína Veitha nástěnný cyklus s námětem legendární dívčí války (podle hrdinské básně „Vlasta“ pražského básníka K. E. Eberta), dále pražský dům mlynáře Václava Michalovice (1847, historické scény v divadelních kostýmech, alpské romantické krajiny, dnes Poštovní muzeum). Pro Veithovu sestru Kláru Wagnerovou od roku 1850 zdobil svými malbami interiéry zámku v Jirnech (Alpský pokoj) a od roku 1851 pro excísaře a českého krále Ferdinanda V. interiéry zámků v Zákupech a Ploskovicích.

Na Pražském hradě dekoračně vymaloval se svou firmou reprezentační pokoje Nového paláce, Starého paláce (Vladislavský sál) a Ústavu šlechtičen k příležitosti korunovace českého krále Ferdinanda V. roku 1836.

Představujeme jedenáctou osobnost:

Josef Mocker (1835 – 1899)

Architekt, památkář, člen pražského Spolku inženýrů a architektů, člen Jednoty pro dostavění chrámu sv. Víta, člen Jednoty pro okrášlení chrámu Páně sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně, zakládající člen Křesťanské akademie, člen České akademie věd a umění, čestný člen Akademie výtvarných umění ve Vídni, rytíř papežského řádu sv. Řehoře, nositel řádu Železné koruny III.třídy, čestného kříže Pro ecclesia et pontifice, Zlaté medaile pro církevní umění a vědu.

Po gymnáziu v Litoměřicích (1849-1851) a v Praze (1851-1856) studoval stavitelství na pražské polytechnice (1856-1862) a na Akademii výtvarných umění ve Vídni (1862-1864). Absolvoval u profesora Friedricha Schmidta a dostal prestižní Hagenmüllerovu cenu. V letech 1864 – 1869 pracoval jako stavbyvedoucí ve vídeňské svatoštěpánské huti, vedené architektem Friedrichem Schmidtem. Ten jej jakožto zručného kreslíře v roce 1866 pověřil zakreslením stavu hradu Karlštejna. Od března 1869 pracoval Mocker v Čechách pro hraběte Františka Antonína Thun-Hohensteina jako stavební inženýr a podle Schmidtova projektu postavil u Děčína novogotickou kapli sv. Jana Nepomuckého s rodinnou hrobkou Thun-Hohensteinů. Po smrti stavitele J. Krannera jej na doporučení architekta Friedricha Schmidta 26. ledna 1872 ředitelství Jednoty povolalo nejprve na místo prozatímního stavitele dómu a 17.5. 1873 pak byl valným shromážděním členů Jednoty potvrzen za řádného stavitele dómu. 23.2. 1884 se oženil s výrazně mladší pražskou rodačkou Františkou Teisingerovou a společně bydleli na Pražském hradě ve Starém proboštství, kde měl Mocker od roku 1881 stavební kancelář.

J. Mocker rekonstruoval celou řadu pražských historických památek (Staronová synagóga, Prašná brána, kostely sv. Štěpána, sv.Jindřicha a Kunhuty, sv. Apolináře, sv. Petra na Poříčí, sv. Petra a Pavla, Malostranská mostecká věž, Staroměstská mostecká věž, Jindřišská věž, Karolinum Nové proboštství na Pražském hradě) a v Čechách (hrady Karlštejn, Konopiště a Křivoklát, kostely sv. Mikuláše v Jaroměři, Nanebevzetí PM v Ústí nad Labem, sv. Bartoloměje v Kolíně, sv. Bartoloměje v Plzni, sv. Barbory v Kutné Hoře, Proměnění Páně v Táboře, sv. Vavřince ve Vysokém Mýtě, sv. Bartoloměje v Rakovníku. Navrhl také řadu novostaveb (kostely sv. Prokopa na Žižkově, sv. Ludmily na Vinohradech, sv. Markéty ve Zvoli (projekt), sv. Jáchyma a sv. Anny v Jáchymově, sv. Jana Kř. V Dolních Hbitech, vila Waldstein v Děčíně, hrobka knížat Schwarzenbergů (F. Schmidt). J.Mocker vynikl také jako

aktivní památkář a na základě své praxe psal články a publikace k problematice restaurování památek. Působil v „Komisi pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. Hl. města Prahy“.

Mockerova představa dostavby svatovítské katedrály se odlišovala od Krannerova návrhu, a proto krátce po nástupu předložil vlastní návrh podle hypotetického záměru Petra Parléře, který Jednota odmítla jako přemrštěný a nehospodárný. Mocker pak v únoru 1877 předložil přepracovanou verzi, která byla posléze schválena. Oproti plánu A. Krannera změnil především západní průčelí, které postavil s dvojicí věží.

V triforiu svatovítské katedrály je v nové části umístěna Mockerova busta s nápisem: Josef Mocker, narozený 22.listopadu 1833 v Citolibech u Loun, činný od r. 1864 do 1869 ve stavební huti vídeňské, ujal se roku 1872 díla na dómě pražském. Položiv 1.října roku 1873 základní kámen k novostavbě, dovršil 15.října roku 1892 dle vlastního návrhu západní věže. Zvednuv pak ještě roku 1898 střechu nad střední lodi, jejíž zdi přivedl k rovnosti, skonal 15.ledna roku 1899.

Představujeme desátou osobnost:

Hrabě František Antonín Libštejnský z Kolowrat  (1778 – 1861)

(Franz Anton, Graf von Kolowrat-Liebsteinsky)

Český šlechtic, významný politik rakouského císařství, držitel četných řádů (habsburského Řádu zlatého rouna, Císařského rakouského řádu Leopoldova, toskánského Řádu sv. Štěpána papeže a mučedníka, saských řádů – Civilního záslužného řádu a Řádu routové koruny, Velkokříže řádu Maltézských rytířů, ruských řádů – Imperátorského Řádu sv. Anny, Řádu sv.apoštola Ondřeje, Imperátorského Řádu sv. knížete Vladimíra a Imperátorského Řádu sv. Alexandra Něvského, polského Řádu bílé orlice, britského Nejctihodnějšího Řádu sv. Jana Jeruzalémského).

Kariéru začal jako pražský hejtman, poté byl v letech 1807 až 1810 policejním ředitelem a 1811 až 1826 Nejvyšším purkrabím pražským. Od roku 1826 působil na císařském dvoře ve Vídni (státní ministr a člen Státní rady). Po nástupu císaře Ferdinanda I. členem Tajné státní konference ve funkci státního a konferenčního ministra (1836 – 1848). Po odstoupení Metternicha nakrátko (20.3. – 19.4. 1848) prvním konstitučním ministerským předsedou Rakouského císařství. Po Ferdinandově císařově abdikaci vystoupil ze státní služby a vrátil se do Čech, kde hospodařil na svých statcích. Jako český zemský patriot se stal výrazným mecenášem české vědy, kultury a jazyka (sám ovládal češtinu jen pasívně, hovořil německy). Již z Vídně podporoval zakládání českých spolků - například Matice české, Jednoty ku povzbuzení průmyslu v Čechách, Měšťanské besedy, stal se prezidentem Královské české společnosti nauk, finančně podporoval české národní obrození. Roku 1818 spoluzakladatelem Společnosti pro založení Českého vlasteneckého musea (Národní muzeum založeno 15. dubna 1818). V závěti odkázal muzeu svou knihovnu o 35 000 svazcích a velkou sbírku minerálů.

V letech 1839-1870 byla po něm v Praze pojmenována dnešní ulice Na Příkopě (Kolowratova třída).

Představujeme devátou osobnost: 

Josef Andreas Kranner (1801 – 1871)

Pražský stavitel a kameník.

Pocházel v páté generaci z pražské malostranské rodiny kameníků a stavitelů. V Praze studoval na stavovské technice stavitelství a technické kreslení a současně se vyučil v otcově kamenické dílně. Za dalším vzděláním odešel do Vídně na Polytechnický institut a po absolutoriu v roce 1822 vyrazil na studijní cestu do Itálie. Během dlouhého římského pobytu se stýkal s tamní početnou kolonií německých romantických umělců (pro sílu a odvahu ho přezdívali „Pražský Herkules“). Na radu přítele, švýcarského malíře L.L. Roberta se rozhodl na zpáteční cestě prozkoumat francouzskou středověkou architekturu. Přes Marseille a jihofrancouzská města dorazil v říjnu 1824 do Paříže, jejíž stavební památky jej nadchly. Pracoval zde v místních stavebních firmách někdy jako kameník, jindy stavební technik a po večerech navštěvoval přednášky o stavebních řemeslech („teprve díky nim se mi opravdu odkryla podstata gotiky“). Na otcovo naléhání se vydal v roce 1826 na cestu domů. Přes Štrasburk, Porýní a Mnichov dorazil na podzim 1826 do Prahy. Ihned po návratu obdržel první velkou stavební zakázku na rodinnou hrobku Metternichů v Plasech, kde kníže Clemens Lothar koupil zrušený cisterciácký klášter. Kranner pro Metternichovu hrobku do roku 1828 klasicistně přestavěl starý hřbitovní kostel sv.Václava. Po otcově smrti téhož roku převzal rodinnou kamenickou firmu, zavedl v ní mechanizaci po francouzském vzoru, významně ji rozšířil a roku 1833 přemístil na Nové Město. V letech 1836 až 1844 postavila jeho firma Klarův Slepecký ústav na Malé Straně, Krannerovým autorským dílem zde byla kaple sv. Rafaela, v níž po dlouhé přestávce opět v Praze oživil znalost freskové malby. Zajímal se o památky české parléřovské gotiky a v roce 1844 na výstavě spojené s pražským mezinárodním zasedáním rakouských, německých, francouzských a anglických architektů a historiků umění, zabývajícími se gotickou architekturou, sklidil velký úspěch se svým detailním modelem monumentální gotické kašny (podle tohoto návrhu byla kamenná kašna v podobě 29 m vysoké fiály s bohatou sochařskou výzdobou od Josefa Maxe, včetně bronzové jezdecké sochy císaře Františka I., realizována na nově upraveném nábřeží (Franzensquai, dnes Smetanovo nábřeží) v roce 1850 a kvůli neoblíbenému císaři vyvolala pobouření českých vlastenců: „NOVINA Z PRAHY“ od Karla Havlíčka Borovského:

Na nábřeží podívat se běž,

gotická se na něm staví věž.

Okolo ní českých krajů chlouba,

a ve věži bude - trouba.

Roku 1851, na vyzvání pražské Katolické jednoty, předložil Kranner plány na novostavbu kostela sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně. Člen výboru, český vlastenec, právník a politik František Ladislav Rieger však projektu vytkl jeho gotický styl, který pokládal za „germánský“ a proto se nehodící pro český kostel zasvěcený slovanským věrozvěstům, který posléze ve „slovanském“, tedy novorománském slohu vyprojektoval vídeňský architekt Karl Rößner. Naopak jiný český vlastenec, hrabě František Antonín Thun-Hohenstein přesvědčil roztrpčeného Krannera, aby s ním odešel do Vídně a podílel se tam na reformě stavebního školství. Také mu zařídil účast na světové průmyslové výstavě v Crystal Palace v Londýně, kde Kranner vystavil architektonické návrhy a řemeslné prefabrikáty své kamenické firmy s takovým úspěchem, že byl jmenován dopisujícím členem Královského institutu britských architektů (RIBA). Od roku 1856 až do své smrti vedl stavbu vídeňského Votivního kostela (podle projektu mladého vídeňského architekta Heinricha Ferstela). Když ho roku 1861 na návrh svého předsedy, hraběte Františka Antonína Thun-Hohensteina, oslovila Jednota pro dostavbu hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském, zda by přijal místo hlavního stavitele dostavby katedrály, Kranner přijal. Sám se již v letech 1844 až 1845, ještě v Praze, zabýval plánem obnovy poškozených částí gotické katedrály. Kranner měl povinnost do Prahy dojíždět minimálně jednou za šest týdnů a působil jako svatovítský stavitel (dombaumeister) až do konce svého života (navrhl také projekt dostavby, jenž však po jeho smrti nebyl realizován).

Představujeme osmou osobnost:

Karel X. (1757 – 1836)

Sa Majesté Charles-Philippe le Roi de France et de Navarre, bývalý francouzský král z rodu Bourbonů, vnuk francouzského krále Ludvíka XV., mladší bratr francouzských králů Ludvíka XVI. a Ludvíka XVIII.

Po roce 1789 organizoval v zahraničí vojenské intervence proti Velké revoluci, od 1795 žil v exilu v Anglii, po návratu Bourbonů na francouzský trůn v roce1814 (králem jeho bratr Ludvík XVIII.) zpět v Paříži, vystupoval jako hlava ultras, krajní roajalistické pravice. Po bratrově smrti v roce 1824 se stal francouzským králem (korunován 29. 5. 1825). Nejprve zrušil, zakrátko však obnovil cenzuru, finančně odškodnil emigranty, jeho devótní katolicismus vyvolal odpor liberální opozice, byl nařčen, že slouží ve službách jezuitů. V roce 1828 poslal vojenskou jednotku (včetně oddílu 17 vědců) na pomoc povstalým Řekům na Peloponés, roku 1830 vyslal své vojáky dobýt město Alžír. V červenci 1830 vydal nařízení o omezení svobody tisku, rozpuštění poslanecké sněmovny, omezení volebního práva a vyhlášení nových voleb, jehož bezprostřední odezvou byla tzv. Červencová revoluce. Jejím výsledkem byla Karlova abdikace (2. 8. 1830) a útěk do Anglie, a ve Francii zavedení konstituční monarchie. V době své vlády vystupoval Karel X. jako velký mecenáš umění, umělců a vědců. V přízemí Louvru založil Královské muzeum (Karla X.) s egyptskými starožitnostmi a v patře Louvru Dauphinovo muzeum s námořními sbírkami. V druhém exilu exkrál vystupoval jako hrabě z Ponthieu (comte de Ponthieu). S širší rodinou a doprovodem se zdržoval v Anglii a Skotsku, odkud žádal rakouského císaře Františka I. o azyl v Rakousku. Od října 1832 do roku 1836 bydlel v Čechách na Pražském hradě a zámku v Buštěhradě. Kvůli epidemii cholery z Čech odjel do Gorizie, kde 6.11. 1836 zemřel

Představujeme sedmou osobnost:

Sv. Jan Nepomuk Neumann (1811 – 1860)

Katolický kněz, biskup ve Filadelfii (USA).

Prachatický rodák ze smíšené německo-české rodiny. V Českých Budějovicích vystudoval piaristické gymnázium a biskupský teologický seminář a rozhodl se pro misijní působení v Severní Americe. Díky biskupské nadaci poté studoval teologii na Karlo-Ferdinandově univerzitě v pražském Klementinu, v roce 1835 se vrátil do Českých Budějovic. Po navázání kontaktů s filadelfskou diecézí a s malým stipendiem se 13.2. 1836 vydal na cestu do USA. Zčásti pěšky, zčásti dostavníky přes Linec, Mnichov, Augsburg, Štrasburk a Paříž dorazil 9. března do Le Havre, kde vstoupil na americký trojstěžník Europe. 20. dubna vyplul a 1. června 1836 vystoupil v New Yorku. Po selhání misijních plánů působil jako farář ve Williamsville poblíž Niagarských vodopádů a většinou pěšky obcházel farnost o rozloze téměř 1500 km². Roku 1840 se vyčerpáním zhroutil a byl převezen do kláštera misijního řádu redemptoristů v Pittsburghu. Roku 1842 zde přijat do řádu, roku 1844 se stal řádovým představeným v Baltimore a roku 1847 celé řádové provincie. Neustále na cestách, pečoval o chudé, zakládal nemocnice, sirotčince, školy a kostely, od roku 1851 farářem v Baltimore. Mluvil německy a česky (vedle školní latiny a trochy francouzštiny), v Americe se kvůli svým farníkům naučil ještě anglicky a irsky. 28.března 1852 vysvěcen ve Filadalfii na biskupa. Za osm let svého biskupského působení založil téměř sto škol a přes 80 kostelů. V roce 1854 se vydal do Říma na slavnostní kongregaci a byl přijat v osobní audienci papežem Piem IX. Na zpáteční cestě se zastavil v Čechách, kde se mu dostalo slavného uvítání v rodných Prachaticích a císař Ferdinand jej pozval na Pražský hrad (poobědvali a diskutovali). Ani po návratu do USA se Neumann nešetřil a pokračoval ve své práci dřívějším tempem, až se 5. ledna 1860, v necelých 49 letech, na filadelfské ulici zhroutil a zemřel na celkové vyčerpání a selhání srdce. V roce 1886 zahájen proces jeho svatořečení, roku 1963 prohlášen za blahoslaveného a 1977 za svatého. Uctíván především v USA, Bavorsku a Čechách.

 Jednota pro dostavění chrámu sv. Víta na hradě Pražském

Spolek činný v letech 1859 až 1952 (1954 Jednota zrušena), jehož úkolem byla dostavba a oprava katedrály sv. Víta a pořízení stylového interiérového vybavení. Zakladateli Jednoty byli Václav Pešina rytíř z Čechorodu a František Antonín ml. hrabě Thun-Hohenstein, protektorem kardinál kníže Bedřich Schwarzenberg a čestnými kurátory v 19. století místodržící Čech a nejvyšší zemský maršálek království Českého.

Poprvé svolal příznivce dostavby katedrály sv. Víta kanovník V. Pešina již roku 1834. O devět let později (1843) Pešina spolu s hrabětem Františkem Antonínem ml. Thun-Hohensteinem předložili oficiální žádost s podpisy významných českých šlechticů a měšťanů císaři Ferdinandovi I., a ten 27. července povolil „na žádost Pražanů“ založit v Praze spolek pro dostavbu dómu. Ustavující valná hromada prozatímního spolku se konala 21. listopadu 1844 v sále Platýzu (61 účastníků), s hlavními projevy hraběte Fr. A. Thnun-Hohensteina a kanovníka Pešiny. Zvolila pětičlenný prozatímní výbor (předseda František A. hrabě Thun-Hohenstein, Václav M. Pešina, JUDr. Karel Helminger, JUDr. Wilhelm Walther, Josef Kranner) a schválila první stanovy (v němčině). Františkův bratr, hrabě Lev Thun-Hohenstein (působil ve výboru pro vědeckou péči o český jazyk a literaturu při Národním muzeu), jej vybídl k pořízení českého překladu stanov (přeložil je básník Karel Jaromír Erben, vidoval Josef Jungmann, vytištěny roku 1850). Žádost o založení spolku podána do Vídně 1. února 1846, nicméně z důvodu chybějících požadovaných stavebních plánů a rozpočtu zamítnuta (12. dubna 1846). 1.srpna 1849 podány žádosti k českému guberniu o potvrzení stanov a k císaři s prosbou o prominutí požadavku plánů dostavby a o povolení sbírky na stavbu. Ve Vídni záležitost vyřizoval Františkův mladší bratr, ministr školství Lev hrabě Thun-Hohenstein, který nakonec (když císař nekonal) dal svým ministerstvem vydat rozhodnutí (19. ledna 1850), že se Jednota může ustanovit podle předložených stanov. Ještě téhož roku se uskutečnily dvě schůze (10.srpna 1850 členové seznámeni s úspěšným založením spolku a do výboru byl místo odstupujícího hraběte Johanna Wurmbrand-Stumpacha zvolen velmistr rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou Jakub Beer; na schůzi 18.října 1850 předložen účet za vytištění českých stanov). Na podzim 1850 předseda Jednoty hrabě Fr. A. Thun-Hohenstein přijal práci referenta v oboru umění na ministerstvu kultu a vyučování ve Vídni a 1851 se ve Vídni usadil trvale, čímž byla činnost přípravného

výboru utlumena. Navíc roku 1852 vyšel v Rakousku nový zákon, na jehož základě musela Jednota v roce 1853 žádat o povolení činnosti pražské policejní ředitelství (policejní ředitel Leopold Sacher-Masoch z Kronenthalu ve své odpovědi uvedl, že souhlasu nic nebrání, avšak skutečné ustavení spolku je nutno odložit, dokud nebude vytvořen dostatečný peněžní fond pro novostavbu kostela v Karlíně (což byl požadavek pražského arcibiskupství). Potřebný obnos pro Karlín se podařilo shromáždit v létě 1857 a pražský arcibiskup Bedřich kardinál kníže Schwarzenberg vyzval prozatímní výbor Jednoty k obnovení činnosti. Přípravný výbor tak učinil veřejnou výzvou 17.září 1857 (podepsáni Thun-Hohenstein, Pešina, Beer, Helminger a Walther) a 1.listopadu 1857 článkem „Vyzvání ku zřízení Jednoty pro dostavění kapitolního chrámu Páně sv.Víta na hradě Pražském“ v pražských českých a německých novinách (separátně vyšlo tiskem i se stanovami ještě v lednu 1858).

22. května 1859 se na Staroměstské radnici konala ustavující valná hromada Jednoty pro dostavění Chrámu sv. Víta na hradě Pražském. Přítomno bylo téměř 90 členů a příznivců dostavby katedrály (W.M. Pešina z Čechorodu se koruny svého díla nedožil, zemřel náhle v noci ze 6. na 7.května). Nově zvolení členové ředitelství (v čele Jednoty stálo ředitelství složené z voleného předsedy a 15tičlenného výboru; náměstkem předsedy se stal velmistr Jakub Beer) se sešli ještě jednou za dva dny, aby doplnili svůj počet třemi staviteli a jedním umělcem. Nově vznikly tři odbory – Umělecký (v čele s historikem Karlem W. Zapem a členy: architekt Karel Brust, stavitel Jan Bělský, profesor architekt Josef Niklas a ředitel Akademie výtvarných umění Eduard Engerth); Odbor pro vedení obecných záležitostí (v čele se zemským advokátem a jednatelem Jednoty JUDr. Karlem Helmingerem) a Odbor pro správu jmění (v čele s předsedou obchodního představenstva Eduardem Pleschnerem z Eichstettu).

Prvním odsouhlaseným úkolem Jednoty bylo pořízení zaměření katedrály, čímž pověřil Umělecký odbor architekta Ignáce Ullmanna (roku 1860 dostal zapůjčeno 11 listů starších zobrazení chrámu od Josefa Krannera a 48 zobrazení zhotovených žáky profesora polytechnického ústavu v Praze Carla Wiesenfelda). Podle stanov z roku 1850 bylo úkolem Jednoty „pomalu dostavět a uvnitř i vně dokonat kapitulní kostel sv. Víta podle slohu a způsobu prvního jeho založení“, nicméně bylo zjevné, že oprava středověké části nesnese odkladu. Podle vyjádření Karla V. Zapa celá stavba stála pouze silou setrvačnosti, kružby a profilace oken byly zvenku tak zvětralé a rozestoupené, že by povolily pouhým přitlačením ruky a architektonické detaily byly otlučené. Proto na druhém valném shromáždění (2. října 1860) předseda Fr. A. Thun-Hohenstein vyslovil přesvědčení, že je nezbytné svěřit konzervaci, restaurování a přípravu dostavby katedrály nějakému poučenému staviteli a hned doporučil zvolit stavitelem dómu (dombaumeistrem) Josefa Krannera. Valné shromáždění nezvolilo Krannera stavitelem jednohlasně, ale nápadnou většinou, protože mnozí požadovali vypsání konkursu a na jeho základě vybrat mladého umělce, rodilého Čecha, usazeného v Praze. Umělecký odbor záležitost posoudil a 11. dubna 1861 byl Krannerovi podepsán dekret dombaumeistra. Kranner měl okamžitě vybrat spolupracovníky včetně polírů, navrhnout řád hutě a do 15. března 1862 předložit návrh restaurátorských prací. Nejvyšší dvorní stavební úřad ve Vídni povolil (na základě Krannerova požadavku) v blízkosti katedrály postavit stavební huť (Kranner žádal v blízkosti dómu 20 čtverečních sáhů), což se stalo v létě 1861. Na Krannerovodoporučení v huti nastoupil polír Johann Wolfsgruber (zaměřil katedrálu) a huť začala pracovat 20. září 1861 opravou pilířů uvnitř vysokého chóru. O zahájení činnosti byl zpraven český král Ferdinand V. a jeho choť (zvláštní audiencí v Novém paláci na Hradě) a C.k. Centrální komise pro zkoumání a zachování stavebních památek ve Vídni. Valné shromáždění Jednoty 17. května 1863 schválilo A. Krannerovi roční plat 3000 zl. s podmínkou, že bude v Praze přítomen nejméně jednou za šest týdnů a že 1000 zl. z tohoto platu obdrží každoročně jeho zástupce, kamenický mistr a stavební podnikatel Karel Svoboda (polír Wolfsgruber se vrátil do Vídně a na jeho místo nastoupil polír František Krejčiřík, jenž však všechny úkoly nezvládal, a tak po krátkém přerušení činnosti hutě převzal její vedení Karel Svoboda).

V červnu 1861 disponovala Jednota sumou 23.759 zl., následujícího roku již 34.679 zl. Zakladately finančního fondu Jednoty (měli povinnost věnovat jednorázově nejméně 5.000 zl. nebo platit ročně 250 zl.) byli v roce 1859 císař František Josef (oficiálně i s manželkou a synem), císař Ferdinand I. (oficiálně i s manželkou), kardinál kníže Bedřich Schwarzenberg, Pražská obec, hrabě Jan Kolowrat-Krakowský, hrabě Fr. A. Thun-Hohenstein a probošt Metropolitní kapituly u sv. Víta Václav Wáclawíčzek). Členové se dělili na skutečné (s jednorázovým příspěvkem nejméně 200 zl nebo ročním 10 zl.; těch bylo v roce 1862 340) a přispívající (týdně alespoň 1 kr.), členy byly také instituce (alumnáty, semináře, Spořitelna Slavia; s příspěvkem alespoň 200 zl.). Naprostá většina skutečných členů platila ročně 10 zl.100 zl. ročně přispívali hrabě Eugen Cžernín, hrabě Jaromír Cžernín, hrabě František Desfours-Walderode, arcivévoda Bedřich, hrabě Jan Karel Lažanský, kníže Mořic Lobkowitz, hraběcí pár Edward a Marie Pálffy (každý 50) a litoměřický biskup August Wahala. Karlínský podnikatel Ferdinand Friedland platil 105 zl. 200 zlatých přispívali každoročně buštěhradský správce Joseph Adam, katolický kněz z Annapolis v USA Adalbert Čipín, hrabě Albrecht Kaunitz, slečna Barbara Lemochová z Mirošova, majitelka Libořic Anna Reichenbach, svobodný pán Simon von Sina z Vídně, černilovský děkan Václav Stránský, hrabě Bedřich Silva-Tarouca z Brna a kněžna Eleonora Thurn-Taxis. Vyšehradský probošt Adalbert Ruffer vložil 222 zl., 250 zlatých ročně dávali kníže Ferdinand Lobkowitz a hrabě Albert Nostitz-Rieneck. Profesor theologie z Hradce Králové Jan Nepomuk Stárek vložil 300 a potom každoročně dával střídavě 150 a 300 zl., podobně přispívali bratři velkostatkáři Josef a Jan Nowotní (Josef vložil 300, potom každoročně 250 zl.; Jan 500 a potom každoročně 100 zl). 1000 zl. vložila knížata Johann Alois Liechtenstein z Vídně (poté každoročně 200 zl.), Kamil Rohan (poté každoročně 250 zl.) a Jan Adolf Schwarzenberg (poté každoročně 100 zl.). Nejvíce přispíval císař František Josef (většinou 10000 zl.)

Důležitému Uměleckému odboru předsedal během rekonstrukce gotické části historik Karel Vladislav Zap (do roku 1869) a historik Wilhelm Ambros (1870-1871), během novostavby architekti Josef Zítek (1871-1882), Antonín Barvitius (1883-1894) a opět Josef Zítek (od 1895). Členy odboru s historickou kompetencí byli také právník hrabě Bedřich Schönborn (1875-1876) a památkoví konservátoři Jan Erazím Wocel (1862-1866) a František Josef Beneš (1874-1876). S malířskou aprobací zasedali v odboru ředitelé pražské akademie Edward Engerth (do 1865), Jan Matyáš Trenkwald (1865-1871) a Jan Swerts (1875-1877), dále malíři František Sequens (1871-1895), Maxmilián Pirner (1893-1897) a František Ženíšek (od 1896). Za sochařskou obec působili v odboru sochaři Ludvík Šimek (1871-1885) a Josef Václav Myslbek (1891-1897). Nejvíce členů Uměleckého odboru mělo stavební vzdělání: architekti a stavitelé Karel Brust (1860-1870), Josef Niklas (1860-1869), Jan Bělský (1860-1863), Ignác Ullmann (1864-1866), Antonín Barvitius (1868-1894), Antonín Baum (1867-1874), Josef Zítek (od 1868 a dále i po 1900), Josef Schulz (1871-1876 a znovu od 1892), Achill Wolf (1874-1891), J. Turba (1881-1891), Tomáš Seidan (1886-1890) a Zdenko Schubert von Soldern (od 1895).

Představujeme šestou osobnost:

Karel hrabě Chotek z Chotkova a Vojnína (Carl, Graf Chotek von Chotkowa und Wognin); (1783 – 1868)

Český šlechtic, Nejvyšší purkrabí Království českého v letech 1826 až 1843, nositel Řádu Zlatého rouna; „kolo, které příliš rychle běží“ (Metternich)

Vystudovaný právník následoval kariéru svého otce Jana Rudolfa (Nejvyššího purkrabího v letech1802-1805) ve vysokých státních úřadech habsburské monarchie a byl v letech 1813 až 1818 terstským a pak 1819 až 1824 tyrolským gubernátorem. Altruista, jenž za vrchol svého snažení považoval dosažení obecného blaha, a fascinován moderní technikou, všude se zasazoval o modernizaci, hospodářský a společenský pokrok. Pod jeho patronací byla založena Jednota ku povzbuzení průmyslu v Čechách, měnil Prahu na moderní metropoli. Dal dláždit ulice, objevily se první chodníky (v ulicích Na Příkopě, Újezdě a na Václavském náměstí), veřejné osvětlení, vodovod a toalety. Zasloužil se o stavbu řetězového mostu přes Vltavu i o první pražské zděné nábřeží (dnes Smetanovo). Jeho zásluhou byla zřízena koňská dráha z Českých Budějovic do Lince a zavedena paroplavba na Labi od Mělníka k německé hranici. Roku 1836 stál v čele příprav korunovace císaře Ferdinanda českým králem na Pražském hradě.

V Praze je po něm pojmenována silnice spojující Letnou s Malou Stranou (dal ji postavit) a první veřejný pražský park (Chotkovy sady), který veřejnosti otevřel v roce 1832.

Daguerrotypie rodiny hraběte Karla Chotka s personálem, pořízená v Mnichově v roce 1839.

Vzadu stojící hrabě Chotek se sklání k manželce Marii (roz. Berchtoldové z Uherčic), po jeho pravici stojí nejstarší syn Antonín a dále vlevo syn Emanuel. Nejmladší syn Bohuslav sedí s uličnickým výrazem v popředí (jeho dcera Žofie se v roce 1900 provdala za následníka rakouského císařského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a spolu s ním byla v roce 1914 zavražděna v Sarajevě).

Představujeme šestou osobnost:

François-René, vicomte de Chateaubriand (1768 – 1848)

Francouzský šlechtic, spisovatel a politik, člen Francouzské akademie,

„Bourbonovec ctí, roajalista rozumem a přesvědčením, republikán vkusem a charakterem.“

Původem ze staré rodové šlechty, usazené od 17. století v Bretani. Ve dvaceti letech přišel do Paříže a začal s vlastní literární tvorbou. Roku 1791 odjel do Severní Ameriky, kde se „rok potuloval po lesích a setkával s divochy“. Po návratu se přidal k exilovému roajalistickému odboji, zraněn na bojišti, pobyt v Londýně. Po návratu do Francie vydal roku 1801 novelu Atala, aneb Láska dvou divochů na poušti, a rázem se stal slavným spisovatelem (roku 1805 přeložil Atalu do češtiny Josef Jungmann na důkaz, že čeština je schopna vyjadřovat i moderní uměleckou prózu). V letech 1803 a 1804 působil Chateaubriand jako diplomat prvního konzula Napoleona Bonaparta, posléze přešel do politické opozice. Působil na pařížské univerzitě a pracoval na velkém díle, oslavujícím ideály křesťanství (Le génie du christianisme ou les Beautés de la religion chrétienne; Duch křesťanství aneb Krásy křesťanského náboženství, 1802). Roku 1806 podnikl velkou cestu přes Řecko, Anatolii a Palestinu do Egypta, kterou zúročil v díle „L’Itinéraire de Paris à Jérusalem“ (1811). Po návratu Bourbonů opět politicky aktivní (1815 státní ministrem), 1822 velvyslancem v Anglii, poté krátce ministrem zahraničí, 1828 velvyslancem v Římě. Od roku 1838 až do své smrti žil v Paříži a věnoval se dokončování svých Pamětí, započatých v roce 1811 (Paměti ze záhrobí (Mémoires d'outre-tombe, vydáno posmrtně 1848 – 1850), v nichž také popsal svou návštěvu Pražského hradu na dvoře exkrále Karla X.

Gurmáni si pod jménem Chateaubriand představí velmi silný (6-8 cm) krvavý hovězí steak s omáčkou z bílého vína, který se stal v londýnském domě velvyslance Chateaubrianda vyhlášenou specialitou (připravoval ho tam ovšem Chateaubriandův osobní kuchař Montmireil). Naopak cestovatelé krásnou dlouhou pláž (Baie de Chateaubriand) s bílým pískem na ostrově Lifou v Nové Kaledonii.

Představujeme pátou osobnost:

František Josef I. (1830 – 19160

Rakouský císař

„Viribus unitis“ (Spojenými silami)

Jeho Císařské a Královské Apoštolské Veličenstvo, z Boží vůle císař rakouský, král uherský a český, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, vladimirský a illyrský; Král jeruzalémský etc.; arcivévoda rakouský; velkovévoda toskánský a krakovský; vévoda lotrinský, salcburský, štýrský, korutanský, kraňský a bukovinský; velkokníže sedmihradský, markrabě moravský; vévoda horno- a dolnoslezský, modenský, parmský, piacenzský a guastalský, osvětimský a zátorský, těšínský, furlanský, dubrovnický a zadarský; okněžněný hrabě habsburský a tyrolský, kyburský, goricijský a gradišťský; kníže tridentský a brixenský; markrabě horno- a dolnolužický a istrijský; hrabě hohenemský, feldkirchský, bregenzský, sonnenberský etc.; pán terstský, kotorský a vindické marky; velkovojvoda srbský etc., etc.

Syn arcivévody Františka Karla, mladšího bratra vládnoucího císaře Ferdinanda, od dětství vychováván jako budoucí císař (strýc Ferdinand neměl děti), s důrazem na vojenství, katolickou víru a státní záležitosti (pocit výjimečnosti a zodpovědnosti mu zůstal celý život). Na trůn nastoupil na konci roku 1848 jako 18tiletý (zvolil si heslo Viribus unitis = Spojenými silami) a vládl 68 let, až do roku 1916. Zpočátku razil tvrdou linii, dal krvavě potlačit maďarské povstání (s pomocí ruského cara Mikuláše) i italský odboj (bitva u Novary) a zrušil ústavu. Po katastrofálních vojenských porážkách (bitvy u Magenty 1859, Solferina 1859, Hradce Králové 1866) dal přednost reformám a znovu přistoupil na konstituční formu monarchie (ústava 1867). Ustoupil také maďarskému tlaku (velmi ho v tom ovlivnila milovaná manželka Alžběta) a roku 1867 schválil dualistickou koncepci státu, tedy dvojstátí Rakousko-Uhersko s jedním konstitučním panovníkem, armádou a zahraniční politikou. O adekvátní pozici Českého království v monarchii (formou federalizace) usilovala česká politická reprezentace marně a František Josef se, navzdory svému slibu, nedal ani korunovat českým králem (byl jím ovšem z titulu dědičného práva Habsburků na český trůn a štědře přispíval na české kulturní a společenské projekty). Příznačný byl jeho pedantský životní styl. Vstával v pět, v pozdějších letech ve čtyři hodiny ráno a většinu dne vyřizoval státní spisy ve své pracovně a přijímal audience, snídal a obědval pravidelně ve stejný čas téměř stejné jídlo (k obědu od roku 1874 výhradně plzeňské pivo), večeřel s rodinou, spát chodil v devět hodin. Ve volném čase se intenzivně věnoval lovu (v letech 1848 až 1899 zastřelil 48 345 kusů zvěře), jiné záliby neměl, pověstné bylo jeho zdvořilé vystupování a s lety narůstající

konzervatismus (neochota k moderním projevům jak uměleckým, tak technickým, nepoužíval telefon, nejezdil výtahem, automobilem zcela výjimečně, naopak rád na koni). Při svých návštěvách v Praze bydlel císař František Josef I. v apartmánech Nového paláce na Pražském hradě.

Představujeme čtrvtou osobnost:

Ferdinand V. (Ferdinand I.) (1793 – 1875)

Rakouský císař a Český král

„Recta tueri“ (Chránit práva)

„Jeho Císařské a Královské Apoštolské Veličenstvo Ferdinand První, Z milosti Boží Císař Rakouský, Král Uherský a Český, pátý toho jména, Král Lombardsko-Benátský, Král Dalmacie, Chorvatska, Slavonie, Haliče, Lodomerie (Vladimiru) a Ilyrie; Král Jeruzalémský etc. Arcivévova Rakouský, Velkovévoda Toskánský, Vévoda Lotrinský, Salzburský, Štýrský, Korutanský, Kraňský, Horno- a Dolnoslezský, Modenský, Parmský, vévodství Piacenza a vévodství Guastalla, Osvětimský a Zátorský, Těšínský, Friulský, Dubrovníku a Zadaru; Velkokníže Sedmihradský, Markrabě Moravský, Okněžněný hrabě Habsburgu a Tyrolska, Kyburgu, Gorice a Gradišky; Kníže Tridentský a Brixenský, Markrabě Horní a Dolní Lužice a Istrijský, Hrabě Hohenemsu, Feldkirchu, Bregenzu, Sonnenburgu etc. Pán Terstu, Kotoru a Vindické marky“

Syn rakouského císaře Františka I. z rodu Habsbursko-Lotrinského a jeho sestřenice Marie Terezie z rodu Bourbonsko-Sicilského. Od narození měl zdravotní problémy, byl slabý, sužován křečemi a epileptickými záchvaty, rostla mu nepřiměřeně velká hlava a naopak kratší končetiny. Z obavy, aby nebyl přetěžován, mu nedovolili žádnou duševní ani fyzickou aktivitu. Do devíti let bez vzdělání, chráněn před vnějším světem, většinou uzavřen v dětských pokojích, i do a se schodů jej nosili. Jedinou jeho zábavou a radostí prý bylo vlézt si do koše na papír a kutálet se v něm po pokoji, příbuzní ho měli za idiota. Změna nastala teprve, když převzal neduživého a retardovaného Ferdinanda na pět let do péče osobní vychovatel, uměnímilovný baron F.M. Carnea-Steffaneo a po něm na šest let baron Joseph von Erberg. Namísto klidu cvičení a učení, a mladý Ferdinand brzo zdolával schody sám a sám si otevřel dveře a mohl vycházet. Nejen to, naučil se šermovat, tančit, jezdit na koni a střílet, vyučil se zahradníkem, pěkně kreslil a dobře hrál na dva nástroje (klavír a trubku). Trochu opožděně se naučil číst a psát v němčině a k tomu velmi dobře zvládl ještě latinu, maďarštinu, italštinu a francouzštinu. Měl výbornou paměť, dobrosrdečnou povahu a smysl pro zodpovědnost. To vše mu umožnilo zapojit se i do veřejného života. Poprvé vystoupil z pověření císaře s proslovem na slavnosti svěcení Památníku míru 4. října 1818 v Brně, 1825 vedl rakouskou delegaci na korunovaci cara Mikuláše I. do Petrohradu. Ještě za otcova života roku 1830

v Bratislavě korunován na uherského krále, v roce 1831 se oženil s Marií Annou (1803 – 1884), dcerou sardinsko-piemontského krále Viktora Emanuela I., a po otcově smrti se stal v necelých 42 letech roku 1835 Rakouským císařem (jako Ferdinand I., zvolil si heslo Recta tueri = Chránit práva). Roku 1836 byl korunován v Praze českým králem, 1838 v Miláně na lombardsko-benátského krále. Politický vliv neměl žádný, na přání jeho otce stát řídila tříčlenná Tajná státní konference (Ferdinandův mladší bratr arcivévoda František Karel, státní kancléř kníže Metternich a státní ministr hrabě F. A. Libštejnský z Kolowrat). Ferdinand za březnové revoluce roku 1848 propustil knížete Metternicha a jmenoval ministerským předsedou hraběte Kolowrata (na jeho radu zavedl svobodu tisku), nicméně v napjaté situaci si nevěděl rady (ministerské předsedy vyměnil ještě pětkrát). V říjnu odjel císařský dvůr do Olomouce, kde na nátlak rodiny, především švagrové Sofie, dne 2. prosince Ferdinand odstoupil z císařského trůnu ve prospěch Sofiina syna Františka Josefa.

Představujeme třetí osobnost:

Alfred Edmund Brehm (1829 –1884)

Německý zoolog a spisovatel populárně vědeckých knih o životě zvířat.

Narodil se vrodině protestantského pastora a amatérského ornitologa Christiana Ludwiga Brehma vmalé vesnici poblíž duryňské Jeny. Nejprve studoval vDrážďanech architekturu, ale vroce 1847 odejel sexpedicí barona Johanna Wilhelma von Müller do severní a východní Afriky, kde pak pět let zkoumal a shromažďoval velkou sbírku zvířat a ptáků. Po návratu vroce 1853 zpracoval a publikoval své zážitky (Reisesskizzen aus Nord-Ost-Afrika, Jena 1855). Členem Leopoldiny, německé akademie přírodních věd. Na univerzitě vJeně vystudoval zoologii a po promoci (1855) odjel sbratrem na dvouroční cestu po Španělsku. Poté se usadil vLipsku jako spisovatel na volné noze a psal pro časopisy o svých přírodovědných cestách. Roku 1860 cestoval po Skandinávii a po návratu vyučoval zeměpis na gymnáziu v Lipsku. V roce 1862 začal na objednávku nakladatele Meyera pracovat na svém monumentálním ilustrovaném díle ze života zvířat. Prvních šest svazků vycházelo vletech 1864 až 1869 pod názvem „Illustriertes Thierleben. Eine allgemeine Kunde des Thierreiches“. Vletech 1876 až 1879 pak vyšla nová edice o deseti svazcích, pod názvem Brehmův život zvířat (Brehms Tierleben). Dva svazky o ptácích vroce 1877 Brehm věnoval, kjeho nesmírné radosti, korunnímu princi Rudolfovi. V letech 1863 -1866 byl Brehm ředitelem zoologické zahrady vHamburku, v letech 1869 až 1878 ředitelem Berlínského akvária. Přednášel, psal další články a knihy. Smladým korunním princem Rudolfem se seznámili v roce 1873 na světové výstavě ve Vídni a v letech 1878 a 1879 společně podnikli cesty po Uhrách a Španělsku.

Představujeme druhou osobnost:

Antonín Viktor Barvitius (1823 – 1901)

Český architekt

Pražský rodák, nejprve studoval na pražské univerzitě filosofii (1840) a práva (1841/42), roku 1843 architekturu na technice a na Akademii školu historické malby u Christiana Rubena, poté odešel do Vídně na techniku, ale již v dubnu 1844 studium ukončil a v říjnu téhož roku se zapsal na vídeňskou Akademii výtvarných umění. Jeho učiteli byli architekti Karl Roesner, Eduard van der Nüll a August Sicard von Sicardsburg. Po ukončení studií 1848 se usadil ve Vídni, projektoval a po tři roky pracoval jako inženýr-asistent ve stavebním odboru ministerstva obchodu, průmyslu a veřejných prací. Na cestách po Rakousku pořizoval studijní kresby architektury, ale také humoristické žánrové obrázky. Roku 1854 získal dvouleté římské stipendium ministerstva kultu a vyučování. Spolu se svým přítelem sochařem Václavem Levým navrhoval v Římě oltáře, drobnou sakrální a sepulkrální architekturu. Rakouský velvyslanec hrabě František Colloredo-Waldsee ho v roce 1856 pověřil stavebně historickým průzkumem a návrhem restaurování rakouské stipendijní rezidence v Římě, renesančního Palazzo di Venezia. Barvitius zpracoval studii Bericht über Bestand der Baulichkeiten des k. k. Botschaftshotel in Rom, genannt il Palazzo di Venezia (1858). Paláci se badatelsky věnoval i po 1868, kdy se vrátil do Prahy již jako známá a uznávaná umělecká osobnost. K jeho nejznámějším pražským realizacím patří Gröbeho vila, Lannova vila, Lippmannova vila a kostel sv. Václava na Smíchově (včetně vnitřního vybavení). Aktivně působil v řadě významných spolků – ve výtvarném odboru Křesťanské akademie (navrhoval vnitřní zařízení kostelů, drobnější uměleckořemeslné liturgické předměty, paramenta, výšivky a tkané textilie), v Spolku architektů a inženýrů v Čechách (redigoval jeho časopis Zprávy) a v uměleckém odboru Jednoty pro dostavění chrámu sv. Víta (1883–95 předseda odboru). Vedle návrhů oprav památek barokní architektury byl též konzervátorem vídeňské památkové Centrální komise pro Čechy. Byl členem České akademie věd a umění a zabýval se archeologií (1882 ho jako znalce křesťanské archeologie papež Lev XIII. vyznamenal rytířským řádem sv. Řehoře).

Joachim Barrande (1799 – 1883)

American Academy of Arts and Sciences, Ruské akademie věd, čestný doktor Vídeňské univerzity, Francouzské geologické společnosti, Londýnské geologické společnosti a Nassuischer Verein für Naturkunde.

Paříži vystudoval polytechniku a mostní a silniční stavitelství, chvíli jako civilní inženýr mosty stavěl, ale od roku 1826 působil ve službách francouzského krále Karla X. jako vychovatel Karlova vnuka Henriho (hraběte de Chambord). Roku 1830 s nimi odešel do exilu a přes Edinburg skončili roku 1832 v Čechách, kde měli k dispozici apartmány na Pražském hradě a na zámku v Buštěhradě. V Praze zůstal i po odchodu francouzské královské rodiny. Přátelil se s představiteli českého vědeckého a společenského života. Stýkal se především s Františkem Palackým (který jej učil německy) a hrabětem Kašparem Šternberkem. Ten využil jeho inženýrských znalostí a Barrandovi zadal průzkum vedení koněspřežné dráhy údolím Berounky. Během práce si Barrande všiml v okolí Skryjí zkamenělých otisků pravěkých trilobitů, měkkýšů a hlavonožců v tmavé břidličnaté hornině, začal je sbírat a jejich studiu se věnoval po zbytek života. Každoroční finanční příspěvek mu k jeho práci poskytovala Císařská akademie ve Vídni a především jeho bývalý žák, hrabě Chambord (od roku 1841 byl Barrande správcem jeho pozemků). Od roku 1852 Barrande po tři desetiletí vydával encyklopedii Silurský systém středních Čech (Système silurien du centre de la Bohême) (22 svazků do roku 1881).

V letech 1835 až 1845 Barrande bydlel na Malostranském náměstí v domě „U tří hvězd“ a od května 1845 v novostavbě empírového domu v Chotkově (dnešní Vítězné) ulici č. 15. Hospodyni mu po mnoho let dělala matka českého básníka a spisovatele Jana Nerudy. Od ní a od Jana se naučil dobře česky a mladému Nerudovi i poradil: „Víte, básně psáti není nic pro váš národ. Snad vám budou kamarádi připíjet, vy však chcete-li svému národu opravdu prospěti, zanechte veršů a chopte se přísné vědy!“ Ve své závěti odkázal pražskému Národnímu museu svou obrovskou sbírku zkamenělin, i svou knihovnu včetně rukopisů.

Na okraji Prahy byl po něm roku 1884 pojmenován impozantní skalní masiv, v roce 1928 obytná čtvrť (včetně tamních filmových ateliérů „Barrandov“) a v středočeském Berouně náměstí a gymnázium. Geologické vrstvě se zkamenělinami se říká Barrandien.

Medailonky autorů:

PhDr. Petr Kroupa 

Historik umění, absolvent brněnské univerzity (obory dějiny umění a etnografie) a muzeologické stáže v Louvru, Paříž; letního studia románského umění na univerzitě v Poitiers a renesanční architektury A. Palladia ve Vicenze.

12 let pracoval v Muzeu města Brna, 24 let v památkové péči, 2 roky v Národní knihovně ČR, od roku 2017 řídí Odbor památkové péče v Kanceláři prezidenta republiky na Pražském hradě. Zabývá se dějinami architektury a teorií památkové péče.

Ing. Markéta Kabourková FEng.

Česká ekonomka a manažerka působící v oblasti vzdělávání, výzkumu a sportu, jež se přes 14 let věnuje problematice dotací a současně též ředitelka Ústavu pro výzkum a vzdělání,kde se věnuje zejména problematice sportu a jeho financování a členka týmu vládního zmocněnce pro sport a spolutvůrce návrhu novely zákona o podpoře sportu.